OEHLING RÁDCE : VOLBA CITLIVOSTI A VYVÁŽENÍ „BÍLÉ BARVY“

Partneři závodu



TIPY PRO VÁS

Původní recenze:

Canon EOS-1D Mk. IV  
Nikon D3s

 

 

 Zasoutěžit si!

 


Zde můžete přejít na portál fotografické soutěže
Foto z cest, kterou pro vás připravila firma OEHLING
ve spolupráci s časopisem Lidé a Země.

 

Do vaší knihovny

 


Váš komplexní průvodce výměnnými objektivy
pro SLR, SLT a kompaktní fotoaparáty. Více
informací získáte zde
a zde je link do sekce Odborná
literatura eShopu OEHLING.

Volba citlivosti a vyvážení „bílé barvy“

Možnost pohotově podle potřeby nastavit obecnou citlivost a zvolit „vyvážení bílé“ patří mezi hlavní výhody digitálních fotoaparátů. A má je naprostá většina modelů. Obě funkce mají zkrácená označení: citlivost „ISO“ a vyvážení bílé „WB“. Proč jsou takto označeny? K čemu tyto funkce slouží? Jaká je praxe? A v čem spočívá v této souvislosti výhoda digitálních fotoaparátů ve srovnání s „filmovými“?

Začneme odpovědí na poslední otázku. Citlivost i vyvážení bílé můžeme u digitálních fotoaparátů pružně a pohotově změnit, nastavit přesně podle své momentální potřeby a změněných (světelných) podmínek (výjimky potvrzují pravidlo). A často nastavit v takovém rozsahu, že o tom u fotoaparátů na film můžeme jen snít. Kdežto do fotoaparátu na film vložíme barevný film s určitou citlivostí a s vyvážením k určitému druhu světla (většinou k dennímu/zábleskovému, anebo žárovkovému), a pokud se změní světelná situace, anebo z jiného důvodu potřebujeme změnit citlivost, musíme tento film vyjmout a založit nový, anebo musíme mít dva fotoaparáty. V případě vyvážení filmu ke „světlu určité barvy“, můžeme buďto vyměnit film, anebo použít konverzní snímací filtry.

 

Ukázka dvou samostatných vyhrazených tlačítek pro nastavení hodnoty citlivosti (ISO) a vyvážení bílé barvy (WB), jak je uživateli nabízí digitální zrcadlovka Nikon D300s.

 

Typické provedení tlačítek pro nastavení citlivosti a vyvážení bílé u zrcadlovek Canon EOS, v tomto případě se jedná konkrétně o model 5D. Tlačítka mají zdvojenou funkci: námi výrazně označené tlačítko "AF-WB" umožňuje po svém stisknutí horním otočným voličem vybírat režimy autofokusu a zadním otočným voličem režimy vyvážení bílé, prostřední tlačítko, "DRIVE-ISO", obdobně zase umožňuje volit způsob snímání (po snímku, souvisle, s pomocí samospoušti, nabo s využitím dálkového ovladače, ...), ale také nastavovat hodnotu ekvivalentu citlivosti ISO.

 

A "do třetice": Umístění tlačítek "ISO" a "WB" u kompaktního fotoaparátu s výměnnými objektivy Panasonic Lumix GX1. Tento způsob používají i jiné kompaktní fotoaparáty určené pro náročnější uživatele.

Citlivost ISO

Označení ISO je zkratka názvu International Organization for Standardization, tedy Mezinárodní organizace pro normalizaci (standardizaci). Ve fotografii se v případě obecné citlivosti filmů ke světlu nejčastěji používá norma ISO 5800, která vychází z normy ASA –American Standards Association a u nás jí odpovídá ČSN 66 6625. Dříve jsme se u filmů často setkávali s německou normou DIN – Deutsches Institut für Normung, ruskou, respektive sovětskou GOST – Gosudarstvěnnyj Standart, státní standard (azbukou ГОСТ – Государственный Cтандарт), případně i dalšími.

Americké, japonské a mezinárodní vyjádření je aritmetické, to znamená, že dvojnásobná citlivost odpovídá dvojnásobné hodnotě, tedy při změně ze 100 ISO na 200 ISO představuje vyšší hodnota skutečně dvojnásobně vyšší citlivost. Jakmile se setkáte s jednotkami stupňů, například °ISO, °DIN, ale i °ČSN, jedná se o logaritmické vyjádření a pak dvojnásobná citlivost odpovídá hodnotě o 3 jednotky vyšší, například 21 °ISO — 24 °ISO (neboť log2 = 0,3 a konstanta 10 => 3). Přičemž platí: 21 °ISO = 100 ISO (a 24 °ISO = 200 ISO atp.; např. při použití kroku změny ISO po 1/3 EV lze dosahovat i hodnot jako 160 ISO a tato hodnota převedena na logaritmické vyjádření odpovídá cca 23,3 °ISO, tedy zaokrouhleně 23 °ISO. 

Co je ale podstatné: Čím je fotografický materiál citlivější, tím vyvolá menší rozdíly v podání jasů, má větší zrnitost a větší škálu šedých tónů. To platí v přeneseném smyslu i v případě digitálních fotoaparátů, jen se zvyšující se hodnotou citlivosti roste obrazový (digitální) šum, nikoli zrnitost jako taková. Samostatné pojednání obsahuje i možnosti řešení a představuje některé praktické funkce, které fotoaparáty nabízejí.

U digitálních fotoaparátů je citlivost zjednodušeně a krátce označována „ISO“. Je to zjednodušení, které umožňuje kupříkladu vhodně označit tlačítko na těle fotoaparátu, které je vyhrazené pro volbu citlivosti. V recenzích a krátkých charakteristikách digitálních fotoaparátů se snažíme používat vyjádření „ekvivalent citlivosti ISO“, abychom dali jasně najevo, že nastavení v digitálním fotoaparátu odpovídá určité citlivosti filmového materiálu. 


Na čtveřici sejmutých obrazovek ilustrujeme některé možnosti nastavení ekvivalentu citlivosti ISO. Kromě samotného výběru hodnoty citlivosti je to také možnost přizpůsobení funkce samotné, tedy nastavení "kroku" mezi jednotlivými hodnotami (po 1, nebo 1/3 "kroku"), případně nastavení nebo výběr rozsahu citlivosti v plně automatickém režimu a další možnosti.

Citlivost jako základní parametr

V oblasti fotografie představuje citlivost jeden ze tří základních parametrů, které určují, jak bude snímek exponován – spolu s clonou a časem expozice. Dvojnásobná citlivost snižuje potřebný expoziční čas na polovinu, to znamená, že při dvojnásobné citlivosti filmu nebo obrazového snímače stačí pro stejnou úroveň expozice polovina dopadajícího světla. A tak třeba můžeme zkrátit expoziční čas na polovinu a díky tomu snížit nebezpečí rozmazání obrazu pohybem při fotografování z ruky, nebo můžeme více zaclonit a zvýšit hloubku ostrosti, také ale můžeme citlivost snížit, prodloužit čas expozice a naopak zvýraznit pohyb snímaného objektu, anebo snížit clonové číslo, třeba zcela odclonit, snížit hloubku ostrosti a více oddělit popředí od pozadí – lépe zdůraznit ostrý hlavní prvek skladby fotografického obrazu na maximálně rozostřeném pozadí.


Ukázka výběru a nastavení ekvivalentu citlivosti ISO (vlevo) a na pravé sejmuté obrazovce je ukázka zobrazení všech důležitých hodnot, nastavení a momentálně použitých funkcí – včetně práve hodnoty citlivosti ISO.


Výhodu možnosti nastavit ekvivalent citlivosti ISO podle momentální potřeby můžeme demonstrovat na příkladu fotografování objektů v pohybu ve volné krajině pomocí objektivu s dlouhou, nebo dokonce velmi dlouhou ohniskovou vzdáleností, nemáme-li k dispozici stativ nebo monopod. Zhorší-li se počasí, sníží se hladina osvětlení, snadno a rychle nastavíme vyšší hodnotu citlivosti a můžeme pokračovat ve snímání z ruky.

 

Vyvážení „bílé barvy“

Tuto funkci zkráceně označujeme dvěma písmeny – WB, White Balance. Umožňuje, aby systémy a technologie digitálního fotoaparátu podle momentálního zabarvení světla, barevné teploty osvětlení anebo přesněji teploty chromatičnosti, upravily jeho zpracování tak, aby výsledné snímky nebyly chybně zabarvené. Jednoduše řečeno, aby to, co je bílé ve skutečnosti, bylo bílé i na snímcích. Stejně tak u černé a u všech barev, jejich tónů a odstínů.

Jde o to, že „bílé“ denní sluneční světlo není jen "bílé", nebo – není vždy stejně „bílé“. Důvodů je mnoho, od lomu paprsků pod různými úhlu vůči pozorovateli, podle toho, jak se Země otáčí vůči Slunci, kolem kterého „obíhá“, podle čistoty ovzduší včetně třeba kapiček vody, tedy podle toho, jak se láme a rozkládá, neboť „bílý“ paprsek viditelného světla je složen ze spektra barev – protože sluneční „světlo“ je jen malá část elektromagnetického vlnění, kterou naše oči vidí. A tak třeba brzy ráno, nebo naopak vpodvečer je náš svět zabarven do žluta, oranžova, nebo až do růžova nebo do červena. Určitou specifickou barvu světla mají také jiné zdroje světla, například klasická wolframová žárovka dodává žlutě zabarvené světlo, obdobně svíčka. Některé zářivky mají světlo „bílé“, neutrální, jiné mají záření chladnější. Zkrátka a dobře – některé světlo vnímáme jako teplejší (má zabarvení do teplejších barev, typicky žluté, jantarové, někdy až oranžové), jiné jako chladnější až studené (do modra, modrozelena a podobně).

Drobná ukázka stupnice "barevné teploty" podle Kelvina – graficky provedené "schéma" s uvedením některých typických druhů světla podle teploty chromatičnosti.

Filmy pro denní, nebo žárovkové světlo

Kdo fotografoval (nebo i nadále fotografuje) na barevný filmový materiál, vybírá buďto negativní, nebo inverzní (diapozitivní) film s potřebnou (vhodnou) obecnou citlivostí (např. 100 ISO/21 DIN, resp. ČSN, ASA – viz výše), ale také s vhodným vyvážením vůči teplotě chromatičnosti, která udává barevnost světla (barevnou teplotu).

Jestliže budeme fotografovat při denním nebo bleskovém světle (a mezi denní světlo patří také některé druhy světla zářivkového), pořídíme si film pro denní světlo, jestliže budeme fotografovat za žárovkového osvětlení, musíme zvolit film vyvážený ke žlutému žárovkovému světlu. Zejména v případě inverzního materiálu je tento výběr důležitý – u negativních filmů je možná barevná úprava filtrací ve zpracovatelské laboratoři, byť není zcela jednoduchá, vyžadujeme-li skutečně přesné barevné podání.

Jinou možností je využití konverzních snímacích filtrů: načervenalé/červenohnědé/lososové snižují teplotu chromatičnosti, naopak namodralé ji zvyšují a lze je tudíž použít pro snímání na film pro denní světlo při žárovkovém osvětlení, anebo dokonce je-li scéna osvětlena jen svíčkami. A dodejme: barevných negativních filmů vyvážených pro umělé světlo bylo, je (a bude) v prodejní síti jako šafránu.


Dvakrát špatné a jednou správné "vyvážení bílé barvy" – a tedy i celkového barevného podání obrazu.

Nastavujeme „bílou“ u digitálního fotoaparátu

Digitální fotoaparát nám umožňuje operativně se přizpůsobit momentálnímu osvětlení, jeho „zabarvení“ – podle zdroje světla, podle teploty chromatičnosti – „barevné teploty“ světla, vhodně „vyvážit bílou barvu“ (white balance) a tedy i celkové barevné podání tak, aby nedošlo k nežádoucímu posunu barevnosti.


Ukázka testovací tabulky pro zjištění, jak přesně dokáže digitální fotoaparát vyvážit barevné podání, a tedy také, jak přesně vyváží použité osvětlení. Zkoušíme při žlutém žárovkovém světle. Vlevo je snímek při použití plně automatického vyvážení bílé barvy, vpravo při nastavení vyvážení pro žárovkové světlo. Koncepce tabulky umožňuje posoudit, jak kvalitní je tonální reprodukce: 1 – u bílé plochy, 2 – u jemných tónů lidské pleti, 3 – u neutrální šedé škály, 4 – u modrého pozadí portrétu – a dvě tabulky umožňují posoudit i podání dalších barevných tónů (používám tabulky vydané firmami EIZO a FotoStar).   

Všechny digitální fotoaparáty nabízejí automatické, tedy samočinné vyvážení barevného podání. Ale to bývá často nedokonalé. Faktem ovšem je, že se díky postupnému vývoji techniky jedná většinou jen o větší či menší posun k teplejšímu podání, který většina běžných spotřebitelů buďto vůbec nepostřehne či neřeší, anebo ho bere jako – svým způsobem – „živější barevnost“.


Naprostá většina digitálních fotoaparátů je dále vybavena uživatelsky jednoduše použitelnými přeprogramovanými režimy. Obvykle se volí v menu a značeny jsou slovně, případně i symboly: žárovka/tungsten, zářivka/fluorescent (někdy i dva, tři režimy dle typu záření, například bílé a denní světlo), slunečno/sunny, pod mrakem/cloudy (rozptýlené/difúzní denní osvětlení), denní osvětlení – stín/shade (tedy ještě slabší kvalita světla než když je „oblačno“ či „pod mrakem“). Někdy bývá zařazeno i světlo bleskové, které má teplotu chromatičnosti podobnou jako světlo denní. A některé fotoaparáty nabízejí také vyvážení pro osvětlení pod vodní hladinou, případně i dvě různá, pokud jsou přístroje koncipovány pro fotografování a natáčení videa v různých vodách a hloubkách.


Stále častěji fotoaparáty umožňují základní přednastavené hodnoty jemně uživatelsky upravit. Někdy to není možné u plně automatického vyvážení barevnosti, ale stále častěji je i toto běžné. Jak vidíte i z připojených ilustračních sejmutých obrazovek, posun přednastaveného, nebo systémem přístroje změřeného a nastaveného vyvážení můžeme posouvat ve dvou základních osách barevného nastavení: jedná se o jemnou kompenzaci od azurové (modré) po jantarovou (žlutou) a od purpurové (fialové) po zelenou, a to v určitém rozsahu, například (a nejčastěji) ± 7 kroků po 2 mired (nebo podobně).

Dobré přístroje nabízejí i možnost přesného manuálního nastavení – exponujeme bílou plochu (případně mají speciální tlačítko), nastavíme úroveň bílé a uložíme do paměti (řada přístrojů nabízí více než jednu paměť pro dvě i tři různá nastavení, která nejčastěji potřebujeme). Důležité je osvětlit bílou plochu (např. list bílého papíru) opravdu „bílým“ světlem! Toto je podstatné a od toho se odvíjí míra přesnosti naší práce. A je na nás, zda zvolíme jasný svit letního poledního slunce, zábleskové nebo zářivkové osvětlení. Ano, je to náročnější postup, ale nastavení může být opravdu velmi přesné.


Nejlépe vybavené fotoaparáty umožňují nastavit přímo teplotu chromatičnosti (barevnou teplotu) v Kelvinech přesně podle momentální kvality světla. Nejčastěji to je možné v rozsahu od 2500 do 10 000 K a v krocích po 100 K. Další možností je také použití funkce automatických řad snímků s různě vyváženou bílou barvou, tzv. WB autobracketing.

Výhodou také je, že většinou můžeme změnu barevného podání na displeji sledovat v reálném čase a tato vizuální kontrola je jako orientační skutečně použitelná, což je opět výhoda, neboť to přináší zjednodušení a urychlení přesného nastavení fotoaparátu.

Pro správné barevné vyvážení snímků můžeme také využít scénické programy, je-li jimi náš přístroj vybaven, a to většinou je, neboť je to dnes vybavení standardní. Typicky jde o předprogramované režimy "Svíčka" či "Interiér", ale i jiné. A lze říci, že vyvážení bílé barvy mají dobré, tedy použitelné. Jen si včas zjistěme, zda fotoaparát současně neznehodnotí náš záměr například současným extrémním zvýšením citlivosti s nárůstem barevného a jasového digitálního šumu, případně výrazným snížením rozlišení a tudíž zmenšením výsledného obrazu.


Pro nastavení barevného podání máme ale ještě další možnosti, a to nejen u digitálních fotoaparátů pro náročné a na výtvarnou tvorbu zaměřené fotografy a fotografky, ale často také u kapesních kompaktů. Jsou to různé nabídky tak zvaných fotografických stylů, funkce pro tvůrčí úpravy barevnosti pomocí přednastavených filtrů, anebo i „ručně“, pomocí virtuálních nástrojů a tlačítek či jiných ovladačů fotoaparátu, kdy můžeme měnit barevnost jednotlivých základních barevných kanálů (R/G/B – red/červeného, green/zeleného a blue/modrého), nastavit vyšší, nebo nižší sytost barev a podobně.     

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ