OEHLING RÁDCE : UČÍME SE DÍVAT FOTOGRAFICKY

Partneři závodu



TIPY PRO VÁS

Původní recenze:

Canon EOS-1D Mk. IV  
Nikon D3s

 

 

 Zasoutěžit si!

 


Zde můžete přejít na portál fotografické soutěže
Foto z cest, kterou pro vás připravila firma OEHLING
ve spolupráci s časopisem Lidé a Země.

 

Do vaší knihovny

 


Váš komplexní průvodce výměnnými objektivy
pro SLR, SLT a kompaktní fotoaparáty. Více
informací získáte zde
a zde je link do sekce Odborná
literatura eShopu OEHLING.

Učíme se dívat fotograficky

Stránky OehlingRádce jsme od začátku zaměřili hlavně na fotografickou techniku jako takovou. V sekci Praxe jsme plynule přešli k některým základním postupům při ovládání a nastavování fotoaparátu, díky kterým můžeme pořizovat technicky kvalitní fotografie. Ovšem ani kvalitní fotoaparát, který umíme ovládat, nám nezaručí, že budeme pořizovat více než „jen“ kvalitní fotografie po technické stránce, tedy správně exponované a vhodně ostré. Je třeba získat a rozvíjet „fotografické vidění“, „vnímavý fotografický cit“.

Základ pro to, aby naše fotografie měly také výtvarné kvality, byly působivé, nebo byly sdělením nejen pro nás a naše nejbližší, je umění „dívat se fotograficky“. Je to důležitý základ, na kterém můžeme dále stavět. Abychom si přiblížili, o co nám jde, uvažujme zjednodušeně o třech druzích fotografie: 1) fotografovaný objekt nemůže fotograf ovlivnit – to jsou typicky meteorologické snímky, fotografie pořízené Hubbleovým dalekohledem na oběžné dráze kolem Země, nebo třeba rentgenové snímky, 2) fotograf sice fotografovaný objekt ovlivnit může, ale buďto jen minimálně, anebo nevyužije vhodné možnosti, které se mu nabízejí – vzniknou informativní záběry, které jen „zakonzervují vjem“, typicky se jedná o fotografie „na památku“, například do rodinného alba, a 3) fotografie vytvořené promyšleným způsobem jako určité sdělení, více či méně stylizované vyjádření, které vhodně ovlivnilo fotografovaný objekt.

A tak tedy kvalitní fotoaparát nám poskytne technickou výhodu – kvalitní optiku, technicky pokročilý snímač a systém zpracování dat, zajímavý výběr různých režimů a funkcí, ale – co když ho budeme umět použít jen jako rentgenový přístroj pro „snímkování ze štítu“ (provádí se ještě vůbec?), anebo budeme vytvářet jen „paměťové konzervy“? To nás nemůže dlouhodobě uspokojovat. Musíme spojit kvalitní techniku a tvořivý záměr. A abychom byli úspěšní, je třeba, abychom se mimo jiné zabývali skladbou fotografického obrazu – a základem je „fotografické vidění“.

Kdo začínal s fotografií „před lety“, zejména pokud studoval fotografii na odborné škole, byl v tomto směru pevně veden a začínal s klasickou černobílou fotografií. A pro tu je fotografické vidění ještě důležitější než pro barevnou. Snad postačí upozornit na různé „srostlé“ objekty, třeba větve splývající s vlasy, věšák na šaty jakoby trčící z hlavy osoby, kterou fotografujeme. Bez fotografického pohledu se při komponování záběru soustředíme na objekt našeho zájmu a pozadí i okolí je potlačeno, nevnímáme je dostatečně – a unikne nám třeba sloupek s vázou za hlavou fotografované osoby. Je třeba tyto „detaily“ vidět, vnímat je – vidět fotograficky. A včas změnou úhlu, odkud záběr realizujeme, mírnou změnou svého stanoviště, poodstoupením, úkrokem stranou, přikrčením se, nebo při momentním snímku vyčkáním na vhodný okamžik pro stisk spoušti vytvořit fotograficky a výtvarně „čistý“ záběr.

Ale to není všechno. Vidět fotograficky, to také znamená vnímat hru světel a stínů, vytvářet na dvourozměrné fotografii dojem prostoru, plastičnosti. Také můžeme různými způsoby vyjádřit dynamičnost, například tím, že předmět umístíme v úhlopříčce. Anebo chceme-li, aby snímek působil klidným, vyváženým dojmem, umístíme ho do „zlatého řezu“. Mějme na mysli, že kompozice je uspořádání všech prvků na fotografii v rámu obrazu. Ten volíme tak, aby uzavíral celek, učinil obraz dobře čitelný. Velkou roli ale hraje už „pouhá“ volba výřezu dané skutečnosti a výběr vhodné polohy obrazu – některé motivy je vhodné fotografovat „na výšku“, jiné „na šířku“.


Vlevo výřez z širokého pohledu do krajiny, nad níž vychází Slunce. Vpravo výřez ze zahrádky s růžemi, respektive záběr na část jednoho květu. U obou snímků byl uplatněn stejný jednoduchý princip: vydělit na fotografii ze skutečnosti v její šíři jen určitou podstatnou část, nebo detail, na který chceme upozornit.   


Někdy si můžeme vybrat, zda budeme fotografovat na výšku, nebo na šířku. Ale není to tak, že "to je jedno". Naše volba se vždy určitým způsobem ve výsledku projeví, více či méně ovlivní, jak celkově fotografie působí. Něco bude akcentovat, něco potlačí. Může podpořit "čitelnost" našeho fotografického sdělení, nebo ho ztížit.    

Umístění hlavního motivu, zlatý řez a pravidlo třetin

Hlavní motiv snímku můžeme umístit prakticky kamkoli. Záleží na mnoha faktorech a okolnostech, z nichž nejdůležitější je náš umělecký záměr, to, co chceme vyjádřit, co chceme zdůraznit, akcentovat, jak a kam chceme vést pohled těch, kteří budou naši fotografii prohlížet. A tak můžeme hlavní motiv umístit na střed a nedbat nic na řeči, že je to začátečnická chyba. Třeba když chceme motiv zdůraznit nebo akcentovat jeho souměrnost. Avšak někdy je začátečnická chyba evidentní, zejména při opakovaném stereotypním používání.

Abychom dokázali vhodně a cíleně umisťovat hlavní motiv, musíme znát zásady kompozice. Znát zákony a pravidla, kterými se stavba obrazu řídí. A poznávat je můžeme pozorným sledováním všeho kolem sebe, pozorovat stavbu živočichů a rostlin, ale také lidské výtvory, zejména architekturu a design. Vše má určité společné, skryté zákony. A jedním z nich je pravidlo tak zvaného zlatého řezu. Existuje mnoho nejrůznějších studií, řada z nich ukazuje i to, jak přesně zlatý řez „sestrojit“. Je jistě dobré se i s těmito exaktními přístupy seznámit, nicméně existují i zjednodušené pohledy, které v praxi fungují.

Pravidlo zlatého řezu, jak ho formulovali antičtí Řekové a používali staří Mistři se vztahuje k obdélníku s delší stranou o 2/3 delší než tou kratší, kupříkladu 5 × 8. Také je definováno jako geometrické rozdělení čáry, kdy se kratší úsek má k delšímu jako tento k celé čáře, tedy přibližně 8 : 13 = 13 : 21. Přijde vám to složité? Umělci používají zjednodušené a  praktické pravidlo třetin – preferenci trojky položením imaginární mřížky dvou stejně vzdálených vodorovných a svislých linií přes imaginární obdélník, aby jej rozdělili do devíti stejně velkých sekcí se stejně velkými ideálními proporcemi, tedy pro určení optimálního umístění hlavního motivu.


Vlevo nevhodné umístění hlavního motivu a vpravo podle pravidla „zlatého řezu“. Roli hraje také správný poměr prostoru na a pod hlavním motivem. Je to obdobné, jako v případě osoby, které musíme nechat více prostoru ve směru pohledu, nebo zvířete, jemuž je dobré ponechat více prostoru ve směru pohybu. V případě tohoto leknínu se jedná o ponechání o chlup většího prostoru nad ním než pod ním – u snímku vlevo je to zcela naopak, a tedy špatně. Otázka je, zda není u leknínu vpravo zase až příliš málo prostoru a zda by neměl "hleět" spíše vlevo. Ale to už jsou "drobné nuance", na které se mohou a budou názory různit. Ale proč ne? Já si vždy vybavím slova Marka Twaina: "Nebylo by zrovna nejlepší, kdybychom mysleli jeden jako druhý; koně běhají o závod právě proto, že mají různé názory." U fotografie může být dokonce dobře, když vzbuzuje rozdílné, někdy až rozporuplné názory a emoce. Někdo tento moment přímo vyhledává a volí provokaci jako svůj hlavní, ne-li jediný tvůrčí koncept. Ale to už se dotáváme za hranice této kapitoly. Vraťme se ještě ke "zlatému řezu" a k "pravidlu třetin".


Obraz rozdělený podle „pravidla třetin“. Je to záběr na nejvyšší evropskou sopku, sicilskou Etnu, ke které je náš pohled veden přes malebné město Taormina a kopce, na kterých a pod kterými je vystavěno a jsou i všude kolem něj. Horní třetinu obrazu zabírá nebe, krajině jako takové patří dvě třetiny plochy obrazu.

Další podněty hlavně obrazově

Volba výřezu


Zde se do velké míry mohla uplatnit fotografická technika. První snímek jsem pořídil malým kompaktem, druhý zrcadlovkou s 300mm teleobjektivem.


A toto je finální výřez. Dokončení bylo dílem následné editace snímku pomocí programu Adobe Photoshop. I to je cesta. Delší než 300mm objektiv jsem s sebou neměl a více přiblížit jsem se nemohl. Koneckonců – z jiného stanoviště by byl pohled na kotvící loď stejně už "o něčem jiném" a kdovíjaké překážky by kdovíjak hlavní objekt zakrývaly. A i kdybych ještě mohl použít digitální zoom, stejně bych tuto možnost nevyužil. Pracuji radši s Photoshopem. Ale samozřejmě – i digitální zoom může být jednou z cest.

Důležitá je i volba "barevně, nebo černobíle?"

  


Volba barevnosti je velmi důležitá. Starobylý Oravský hrad v černobílém provedení, anebo s případným tónováním do stále populárního sépiově hnědého zbarvení, které jsem zvolil já, získá bezpochyby působivé kouzlo. Pro zajímavost: Oba snímky jsem pořídil na filmové materiály dvěma různými zrcadlovkami, které jsem obě "nosil na krku", abych zjistil, jaké to je a zda je vůbec možné rychle "přeřadit" z barevné na černobílou fotografii.


Stejně můžeme postupovat třeba v tomto případě. Pamatujme: Nepoužiji-li barvy, ubral jsem jeden stupeň informační hodnoty a učinil jsem jeden krok směrem k určité stylizaci obrazu.


Ovšem – třeba motýla sedícího na květu, toho je lépe fotografovat barevně. Jsou prostě motivy, které se pro černobílé pojetí nehodí.


A na závěr: Informativní versus výtvarné pojetí, aneb modravé alpské dálavy na dva způsoby. Oba snímky jsem pořídil během několika málo minut, stačilo jen popojít pár kroků a otočit se. A samozřejmě – jednou použít objektiv se širším úhlem záběru a podruhé 300mm teleobjektiv. Ale – o těchto a dalších záležitostech více v dalších kapitolách. 

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ