OEHLING RÁDCE : PRAKTICKÁ TEORIE "INSCENOVANOU FOTOGRAFII & KITSCH" NEZABIJE...

Partneři závodu



TIPY PRO VÁS

Původní recenze:

Canon EOS-1D Mk. IV  
Nikon D3s

 

 

 Zasoutěžit si!

 


Zde můžete přejít na portál fotografické soutěže
Foto z cest, kterou pro vás připravila firma OEHLING
ve spolupráci s časopisem Lidé a Země.

 

Do vaší knihovny

 


Váš komplexní průvodce výměnnými objektivy
pro SLR, SLT a kompaktní fotoaparáty. Více
informací získáte zde
a zde je link do sekce Odborná
literatura eShopu OEHLING.

Praktická teorie "Inscenovanou fotografii & Kitsch" nezabije...

Učitel: "Začneme zkoušením. K tabuli půjde třeba Nováček!"
Žák: "Ach jo..."
Učitel: "Řekněte mi, co víte o inscenované fotografii. Něco z historie, něco z teorie, to není tak těžké, ne?"
Žák: "Jak pro koho, nemohl bych raději mluvit o kýči?"
Učitel: "To až později. Pusťte se nejdřív do té inscenace. To zvládnete! Nejste přece žádný nováček!"

Hodně zjednodušeně, přitom nikoli nepravdivě, by se dalo říci, že všechny fotografie lze rozdělit na inscenované a na ty ostatní, tedy neinscenované. Když nahlédneme do slovníku cizích slov, tak zjistíme, že pod slovem inscenace se míní uspořádání, zosnování, záměrné pořádání, uvedení, připravení. Slovu inscenace je blízké slovo scéna. K tomu nám slovník poskytne výklad, že to znamená jeviště, výstup, divadlo nebo výjev. Scénář pak je nárys, nákres, obrys, náčrt. Všechna tři cizí slova mají latinský základ ve slově scaenicus, což znamená herec či něco scénického (scaen-a = jeviště, pozn. red.).


Roman Sejkot, bez názvu.

Z výše uvedeného je patrno, že za poměrně novodobým pojmem inscenovaná fotografie se skrývají fotografie s nepoměrně starším obsahem, tedy fotografie, kde jsou většinou výjevy, které jsou dopředu připravené, nahrané, zinscenované jako v divadle nebo na obrazech s historickými výjevy, světskými, božskými či legendárními. Ostatní všechny fotografie, kde není nic nahráno, ať jde o krajinu, domy, lidi, zvířata, viry či galaxie, bychom mohli označit za fotografie dokumentární, které přinášejí zprávu o tom, jak náš svět vypadal a vypadá. Lze říci, že od počátku docházelo k inscenování reality před fotografickým přístrojem. Za to ale před 150 lety spíš mohla velmi těžkopádná technika.

Před 150 lety se hovořilo o alegoriích, před sto lety se mluvilo o fotografii aranžované, před 50 lety o fotografii inscenované, před 25 lety se začalo fotografovat podle konceptů a dnes se dělají fotografické projekty. Slova se proměňují, ale jejich obsah zůstává víceméně stejný. Pár dále uvedených jmen z historie i ze současnosti světové fotografie to dokládá: Oscar Gustave Rejlander, Henry Peach Robinson, František Drtikol, Duane Michals, Les Krims, Joel-Peter Witkin, Jan Saudek.


Roman Sejkot, David.

Učitel: "Dostatečné, Nováček, dostatečné."
Žák: "Jak to?"
Učitel: "Vždyť to tady opakujeme pořád! Jak to, že si to ještě nepamatujete? Výborně to ví Bůh. Velmi dobře pan ředitel. Dobře to vím já. Vy to víte dostatečně, je vám to už jasné? Asi ne, ale zkuste mi ještě něco povědět o kýči, Nováčku."

Kýč je v určitém slova smyslu protipólem umění. Respektive by se dalo říci, že kýč je hodně pokleslé umění. My říkáme a píšeme kýč, ale v okolních zemích se to píše jinak. Kitsch se píše v Německu, Rakousku, Itálii, Francii a dokonce i v Polsku. Všude je tomu rozuměno stejně, jde o líbivé, leč bezcenné dílo. Kdo umí trochu anglicky a německy, mohou se mu vybavovat asociace se slovy sketch (črta), verkitschen (prodávat pod cenou), kitchen (kuchyně). Když si pak uvědomíme, jak žila v Evropě před 200 lety většina lidí (na venkově, v chalupách bylo málokdy víc místností, než kuchyně, sednice a ložnice), že téměř všechny obrazy a sochy vlastnilo asi 1 % lidí (šlechta, církev, měšťané, kupci, statkáři, vysocí úředníci), tak je nám pak jasnější, že s rozvojem průmyslu, sériovou výrobou předmětů, se zdokonalováním reprodukčních technik (fotografie může být považována za "vedlejší produkt" předcházejících knihtiskařských a litografických objevů, kdy malířům a tiskařům šlo o co nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak reprodukovat na trhu tehdy žádané obrázky s nejrůznějšími náměty) se i v chudých domech začaly objevovat první "svaté obrázky" i jiné obrázky. Výrobci byl důraz kladen na nízkou cenu, aby si to mohl do kuchyně pořídit každý. Oblíbené byly také ručně a později strojově vyšívané obrázky s motivy srdíček, ptáčků, lístečků. Historicky vzato, kýč je umění do kuchyně.


Roman Sejkot, Hestory.

Kýč se dnes projevuje ve všech formách umění. Téměř každý chce vlastnit "něco hezkého" a průmyslová výroba umožňuje masovou konzumaci napodobenin mistrovských uměleckých děl. Kýč se vždy uchyluje k neuvěřitelně jednoduchým receptům. Kýč lze doslova "uvařit" na rozdíl od uměleckého díla. Kýč napodobuje umění a vždy se vyznačuje nedostatkem osobní svobody. Kýč nemůže vybočit z vyjetých úspěšných kolejí. Experiment je aktem tůrčí svobody a přímým  nebezpečím. Pro kýč znamená experiment jed a smrt.

K základním rysům kýče patří: 1. Forma = prvoplánová líbivost. 2. Obsah = téměř nulový. 3. Produkce = hromadná. 4. Distribuce = masové šíření.

K tradičním kýčům, které se vyvinuly v uplynulých staletích, lze nově přiřadit také filmy, telenovely a TV show, které jsou vysílány převážně komerčními stanicemi. Za pomoci tzv. flashových technologií se začíná objevovat nová forma kýče na internetu. Nejnovější projevy kýče jsou šířeny také pomocí mobilních operátorů.

Kýč je projevem špatného vkusu. Jeho konzumace je umožněna nedostatkem vzdělání a zkušeností konzumentů kýče. Hodnota IQ nemá na konzumaci kýče vliv. Mnohá úspěšná manažerka je schopná "polidštit" své klíče plyšáčkem a dokonalý design automobilu "vylepšit" kachničkou na zpětném zrcátku. Kýč je důsledkem koexistence umění a průmyslové reprodukce. Kýč je nevyhnutelným průvodním jevem průmyslové revoluce a zdá se, že nás bude navždy doprovázet. Určitě aspoň do té doby, než bude lidstvo ochotnou vnímat a platit jen za kvalitní umění. To je vize srovnatelná pouze s existencí Utopie.

Nevyhnutelnost existence kýče v moderní společnosti si asi jako jedni z prvních uvědomili Andy Warhol a Roy Lichtenstein (pop-art), kteří uchopili kýč jako lidský projev a jako kterýkoli jiný společenský jev ho použili ve svém umění. Tím se kýči nedostalo rehabilitace. Byl pouze vzat na vědomí. Přestal být oficiálně  přehlížen a zašlapáván do země. Těmito a následně dalšími umělci byl využit a částečně zesměšněn. Asi nejznámějšími českými umělci, kteří v současnosti programově využívají kýč jsou David Černý, Jiří David, Milan Knížák a nelze zapomenout na fotografa Jana Saudka.


Roman Sejkot, Ivon akt.

Učitel: "No dobrá, Nováček, pětku vám zatím nedám, ale do příště si to doplňte, jinak vás opakování ročníku nemine!"
Žák: "Děkuji, pane profesore."

Tvořte, inscenujte, poučeně kýčařte, to vám přeje, Roman Sejkot.

Informační zdroje:

Slovník cizích slov, L. Klimeš, SPN, 1983
Latinsko-český slovník, J. Kábrt a kolektiv, SPN, 1991
Encyklopedie estetiky, É.Souriau, Victoria Publishing, 1994
Dějiny umění/10, J. Pijoan, Odeon, 1984
Příběh fotografie, D. Mrázková, Mladá fronta, 1985 

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ