OEHLING RÁDCE : 3. DOBRÝ OBJEKTIV – ZÁKLAD TECHNICKY KVALITNÍ FOTOGRAFIE

Cesta: www.oehlingradce.cz > Rádce > Objektivy

Partneři závodu



TIPY PRO VÁS

Původní recenze:

Canon EOS-1D Mk. IV  
Nikon D3s

 

 

 Zasoutěžit si!

 


Zde můžete přejít na portál fotografické soutěže
Foto z cest, kterou pro vás připravila firma OEHLING
ve spolupráci s časopisem Lidé a Země.

 

Do vaší knihovny

 


Váš komplexní průvodce výměnnými objektivy
pro SLR, SLT a kompaktní fotoaparáty. Více
informací získáte zde
a zde je link do sekce Odborná
literatura eShopu OEHLING.

3. Dobrý objektiv – základ technicky kvalitní fotografie

Fotografický obraz „kreslíme“ objektivem. Jeho role je stěžejní. Budeme-li mít dokonalé fotografické vidění, nápady a tvůrčí fantazii, vynikající obrazový snímač i procesor, ale objektiv našeho fotoaparátu nebude „dobře kreslit“, nezískáme technicky kvalitní fotografie. Ale – jaký objektiv je ten „dobrý“. Dobrý = drahý? dražší? nejdražší? Na co si musíme dát pozor? Pojďme, podíváme se na objektivy zblízka.

Fotografický přístroj je optická soustava

Stručně řečeno, dobrý objektiv musí mít vhodnou optickou konstrukci sestavenou z čoček z kvalitních optických materiálů a s odstraněnými optickými vadami. Jeho rozlišovací schopnost ovlivňuje prokreslení jemných detailů obrazu, má vliv na ostrost a měkkost kresby. Zajímá nás také, jak je objektiv „světelný“ a jaká je velikost jeho vstupního otvoru, která mimo jiné ovlivňuje krytí obrazu, a to zejména u krajů. Nesmí se také podílet na nevhodném podání barev, což platí především u digitální fotografie, které se ostatně v Oehling FotoRádci věnujeme téměř výhradně.

Důležitá je i možnost správně nastavit rovinu zaostření, způsob a kontrola zaostření a možnost vhodně ovlivňovat hloubku ostrosti. A nejen faktory, které mají vliv na kvalitu obrazu a poskytují prostor pro tvůrčí vyjádření, ale také vše, co ovlivňuje pohotovost snímání a pružné využití fotografické techniky. Prostě – vše je třeba probrat podrobněji a postupně. Musíme „na to“ jít „od lesa“. Tedy od základů.

Začínáme-li pronikat do tajů fotografie a fotografické techniky, uvědomíme si, že fotoaparát je optická soustava. Přesněji řečeno – optická soustava tvoří podstatnou část fotopřístroje. V případě aparátů s možností používat výměnné objektivy můžeme jedno tělo kombinovat s různými optickými soustavami. Každý objektiv je soustava optických prostředí a jejich rozhraní, které mohou změnit chod světelných paprsků. Optické zobrazení nám poskytne i ta nejjednodušší optika, jakou je kupříkladu lupa, tedy obyčejná spojná čočka. Obraz zvětšený lupou je virtuální, neskutečný.



Příklady čoček – optických prvků objektivu. Kupříkladu řada nahoře, to jsou asférické čočky, díky kterým mohou být moderní objektivy kompaktnější a jednodušší, s menším počtem součástí. A vpravo, samostatně ležící čočka, to je Super ED člen – prvek ze skla s výrazně nízkým rozptylem paprsků, extrémně nízkou disperzí; namísto ED bývají označovány také UD, tedy místo „extra low dispersion“ – „ultra low dispersion“ (anebo „SLD – „super low dispersion“). Jsou vyrobeny ze speciálních optických skel, jedním z nich je sklo fluoritové (z fluoridu vápenatého) a slouží u tzv. apochromatických objektivů pro minimalizaci barevné aberace. Čočky se většinou vyrábějí z různých druhů speciálních optických skel. U vybraných objektivů se uplatňují velmi speciální druhy, jako výše zmíněné fluoritové, anebo z křišťálu (oxidu křemičitého). Ilustraci jsem připravil montáží fotografií Nikon. 

Optické konstrukce objektivů tvoří různé druhy čoček, kromě spojných (dvojvypuklých) dutovypuklé, ploskovypuklé, dvojduté (rozptylné), vypukloduté, ploskoduté, ale mohou to být i další optické prvky, jako zrcadla nebo hranoly. Síla čočky představuje její optickou mohutnost, která má vliv na lom paprsků. Jednotlivé čočky, optické prvky, jsou skládány do vhodných skupin a společně pak tvoří optickou soustavu. Ta má za úkol, jednoduše řečeno, zobrazit, vykreslit, objektivní skutečnost před fotoaparátem na rovině obrazového snímače (nebo filmu). Pro zobrazování čočkou i jednoduchou nebo složitou optickou soustavou platí mnoho zákonitostí a principů. Jejich rozbor je nad rámec tohoto článku. Ale k těm nejdůležitějším se postupně tak jako tak dostaneme, a to hlavně v praktických souvislostech. 


Jako příklad – nákres schématu optické konstrukce objektivu. Základem ilustrace je schéma skutečného objektivu, a to Canon EF 24–70 mm 1:2,8L USM, které jsem „obohatil“ o čočku z fluoritového skla, která se ve skutečnosti používá u dlouhoohniskových zoomů, např. EF 100–400 mm, které ale zase nemívají asférický člen. Fluoritové sklo má specifické vlastnosti, zejména nízký index refrakčního úhlu a nízkou disperzi a slouží k eliminaci barevné aberace, rozptylu světla různých vlnových délek v ohniskové rovině obrazu.

Druhy objektivů

V druhém dílu této série jsou objektivy rozděleny na dvě základní skupiny, s proměnlivou, anebo s pevnou ohniskovou vzdáleností, plus podle délky ohniskové vzdálenosti, respektive  podle úhlu zorného pole. Pak je základní rozdělení na tři skupiny, platící i pro varioobjektivy, zoomy:
1) širokoúhlé – s úhlem záběru nad 60˚ (panoramatické mají více než 100˚, typu rybího oka 180˚ a existují i speciální kruhové s 360˚);
2) standardní, neboli normální – s obrazovým úhlem 40–60˚ (45–50˚/47˚;-)
a 3) s dlouhou ohniskovou vzdáleností – úzkoúhlé, s obrazovým úhlem pod 40˚.

Objektivy s proměnlivou ohniskovou vzdáleností patří do širší skupiny optického příslušenství – mezi transfokátory. Transfokátor je jakýkoli systém, umožňující změnit ohniskovou vzdálenost, tedy i předsádkové čočky, zatímco u pankratických objektivů dosahujeme změny ohniska posunem části vnitřní optické soustavy.       



Ohnisková vzdálenost a obrazový úhel. Diagram názorně ukazuje jejich vzájemnou závislost: čím menší ohnisková vzdálenost, tím větší úhel záběru. Ohniska jsou pro kinofilmové přístroje a přepočty digitálních na jejich formát. Ukázkové snímky jsou pořízeny objektivem Canon EF 28–135 mm f/3,5–5,6 IS USM (IS = Image Stabilizer, optický stabilizátor obrazu; USM = UltraSonic Motor – ultrazvukový elektromotorek systému automatického zaostřování). Schéma i ukázkové obrázky jsem převzal z knihy vydané společností Canon: EF Lens Work III – The Eyes of EOS (Canon, 2. vydání, 2003).

Další dělení je podle tzv. světelnosti. „Světelnost“ objektivu zjednodušeně charakterizujeme jako schopnost objektivu propouštět světlo. Je velmi důležitým parametrem. Čím je objektiv světelnější, tím více světla propustí ke snímači (filmu), aby se mohl podílet na vytvoření obrazu. Ve skutečnosti ovšem závisí na celé řadě faktorů včetně jasu snímané scény nebo objektu a pro přesný výpočet světelnosti platí rovnice, která bere v úvahu průměr vstupní pupily objektivu, ohniskovou vzdálenost a světelnou propustnost optické soustavy. Světelnost tudíž není totéž co základní, tedy nejmenší clonové číslo objektivu (největší otvor clony), které je dáno pouze poměrem ohniskové vzdálenosti a průměru vstupní pupily. Nicméně platí, že čím je toto číslo menší, je objektiv světelnější. A tento údaj také je na objektivu, nejčastěji na objímce: většinou formou poměru 1:x (například 1:2,8), anebo f/x (f/2,8), přičemž f značí ohniskovou vzdálenost (někteří výrobci píší F, kterým se značí ohnisko). U pankratických objektivů jsou uvedena dvě čísla – základní clonová čísla pro krátké a dlouhé ohniskové vzdálenosti, kupříkladu 1:3,5–5,6.  

Pro naši fotografickou praxi je důležité, že objektivy s velkou světelností, respektive s nízkým základním clonovým číslem, můžeme snímat za horších světelných podmínek kratšími časy osvitu a s nastavenou nižší obecnou citlivostí, při které digitální systém generuje minimální šum. To oceníme kupříkladu při fotografování v divadle, baletu, v akční, sportovní a reportážní fotografii. Změnou clonového čísla (1:0,95–1–1,2–1,4–1,8–2,0-2,8–... 8 ... 11 ... 16 ... 22 ...) měníme světelný tok procházející objektivem na obrazový senzor/citlivou vrstvu filmu a to poskytuje hned několik možností pro naši fotografickou tvorbu. Už jsem zmínil možnost použít nízkou citlivost ISO (u digitálního fotoaparátu můžeme měnit operativně podle potřeby, u přístrojů na film musíme vyměňovat filmy). Ale také můžeme ovlivňovat krytí obrazu, a to hlavně směrem ke krajům a do rohů. Můžeme u každého výměnného objektivu zvolit oblast s optimální rozlišovací schopností. A můžeme aktivně, podle tvůrčích záměrů ovlivňovat hloubku pole ostrosti.



Ukázka praktického využití změny hloubky ostrosti.

A tak tedy dobrý objektiv musí mít dobrou světelnost. Výborný má výbornou. A obdobně vynikající a výjimečně světelný... Faktem je, že současné moderní objektivy jsou celkově mnohem kvalitnější, než bývaly před několika desítkami let. Pokud jste mohli alespoň krátce navštívit výrobní prostory některého z renomovaných výrobců objektivů, leccos jste mohli vidět na vlastní oči a pochopit, v čem všem technický pokrok spočívá. Je to nejen výroba a použití kvalitních surovin, ale i jejich zpracování a přesná, efektivní kontrola celého výrobního procesu, ve kterém se uplatňuje přesné měření s využitím mikroskopů a digitální techniky i po léta zdokonalované metody a pracovní postupy.

Přesto jsou v kvalitě objektivů rozdíly. Jsou dané mimo jiné tím, že některé speciální materiály jsou velmi drahé, ale i tím, že při výrobě malosériových vybraných modelů převažuje ruční práce, zatímco velkosériově vyráběné „spotřební“ objektivy jsou montovány na linkách s velkou mírou automatizace, a to i v exotických zemích jihovýchodní Asie s levnou tzv. pracovní silou.

Další dělení objektivů je podle použití. Dvě velké skupiny mohou být „běžné“ a „speciální“. Praktické je také dělení, které jsme použili i u zrcadlovek: amatérské, poloprofesionální, profesionální. Přitom platí, že objektivy určené pro profesionální zátěž, jsou obdobně jako fotoaparáty konstrukčně řešeny tak, aby byly odolné, a to jak s ohledem na ochranu vůči mechanickému poškození, tak i z hlediska odolnosti proti vnikání prachu a vlhkosti, v některých případech dokonce odolávají stékající vodě, nejnovější modely mimo jiné i díky vnějším sklům s nanokrystalickými a jinými speciálními ochrannými vrstvami, kupříkladu fluoridovými, které odpuzují vodu i mastnotu (stopy od prstů, nešťastně obtisknutých na vnějších čočkách při nešikovném uchopení), díky kterým se objektivy snadněji udržují v čistotě.

Také podle způsobu ostření, obdobně jako typy samotných fotoaparátů, tedy: bez kontrolovaného zaostřování (fixfokus), s ručním ostřením, s poloautomatickým ostřením (bývaly to kupříkladu přístroje Olympus OM-30 nebo Canon AM-1) a se systémem automatického zaostřování (autofokus). A samozřejmě základní, principiální dělení je podle toho, pro jaký obrazový formát jsou určeny, například pro malý formát – 35mm kinofilm (s velikostí obrazového políčka 24 × 36 cm) a ekvivalent u obrazového snímače v digitální fotografii, střední formát (4,5 × 6/6 × 6/6 × 7/6 × 9 cm), velký formát (9 × 12/13 × 18/18 × 24 cm ...). A také – jakého jsou fotografického systému, což opět souvisí i s obrazovým formátem (a plochou snímku).



Pohled do nitra objektivu Tamron SP AF 70–300 mm 1:4–5,6 Di VC USD, což je cenově dostupný plnoformátový dlouhý telezoom se systémem optické stabilizace obrazu a s novou technologií pohonu autofokusu. O tzv. teleobjektiv jde tehdy, neleží-li hlavní bod systému uvnitř optické soustavy (nachází se před první čočkou objektivu). Takto koncipovaná optická konstrukce umožňuje, aby dlouhoohniskové objektivy (i zoomy) byly kratší, lehčí, kompaktnější (kupříkladu 400mm může mít délku kolem 250–260 mm a zoom s rozsahem 75–300 mm třeba 160 mm). A naopak je-li hlavní bod za poslední čočkou, jedná se o tzv. převrácený teleobjektiv – retrofokální objektiv; tato koncepce je využívána u širokoúhlých objektivů.

Digitální fotoaparáty, objektivy a hloubka ostrosti

Pamatuji si na řadu dotazů z doby, kdy řada uživatelů kinofilmových zrcadlovek začala přemýšlet o přechodu na digitální techniku, ale vrtalo jim hlavou, jak je to se světelností objektivů. Říkali třeba: „Jak to, že digikompakty mají malé zoomy s lepší světelností než moje výměnné objektivy?“ Kompaktní digitální přístroje díky svým specifickým vlastnostem mají velký rozsah hloubky ostrosti, a to i při malém zaclonění. Je to dáno více faktory, dva hlavní jsou použití malých obrazových snímačů a krátká ohnisková vzdálenost (ta fyzická, nikoli přepočítaná na kinofilmový formát, který je brán jako standard, určitý etalon).

Má to své výhody i nevýhody. Velkou hloubku ostrosti výborně využijeme kupříkladu při fotografování krajiny, detailů v přírodě, architektury. Také můžeme exponovat i za nižších hladin osvětlení z ruky (navíc můžeme operativně upravit citlivost a běžnou součástí moderních digitálních fotoaparátů, respektive objektivů, jsou efektivní systémy optické stabilizace obrazu). Na druhou stranu je těžší dosáhnout malými digikompakty rozostřeného pozadí, na rozdíl od digitálních zrcadlovek.



U některých motivů požadujeme co možná největší rozsah hloubky ostrosti. Získáme ji různými způsoby a „kombinacemi“: použijeme ostře kreslící objektiv s kratší ohniskovou vzdáleností, hodně zacloníme, nezaostříme na nekonečno, ale přeostříme do hyperfokální vzdálenosti. Při zaostření na nekonečno sahá hloubka ostrosti od nekonečna po bod nazývaný hyperfokální vzdálenost, zaostříme-li přibližně na tento bod, hloubka ostrosti směrem k objektivu ještě vzroste, a to o polovinu hyperfokální vzdálenosti. Praktické pravidlo: ostřit na 1/3 plochy. A naopak jsou motivy, u kterých si přejeme mít hloubku ostrosti co možná nejmenší. Jako u této kočky – pohodářky. V takovém případě co možná nejvíce odcloníme, přiblížíme se k fotografovanému objektu a použijeme co možná nejdelší „sklo“.




Vlevo: Noční město z ruky. Tento záběr z noční Prahy jsem pořídil bez stativu v prosinci po desáté hodině večerní kompaktním fotoaparátem Konica Minolta DiMage A200. Ohnisková vzdálenost byla 33,60 mm (po přepočtu na kinofilmový formát 130 mm), čas expozice 1/8 s, clona 3,2 a citlivost ISO 800. Vpravo je pro srovnání snímek ze stativu. Použil jsem digitální zrcadlovku Canon EOS 60D s telezoomem EF 75–300 mm 1:4–5,6 IS USM. Ohnisko bylo 75 mm (ekv. 120 mm), čas 2,5 s, clona 11 a citlivost ISO 2000.




Vybrané výřezy zvětšené na 200 % umožňují detailněji porovnat obrazovou kvalitu, ale také prozrazují další faktor, související s tvůrčím využitím různých clonových čísel. U snímku ze stativu jsem použil clonové číslo 11 také k tomu, abych efektně a bez trikového snímacího filtru rozzářil lampy veřejného osvětlení.

Snímací čip a ohnisková vzdálenost

Je třeba si uvědomit některé důležité technické rozdíly mezi digitálními fotoaparáty, zejména kompaktními, a fotoaparáty na filmový materiál, nejčastěji 35mm kinofilm. Většina digitálních přístrojů má velmi malý snímací čip, např.: 1/2,7 palce, což je 5,27 × 3,96 mm (úhlopříčka 6,59 mm), anebo 1/1,8 palce (7,18 × 5,32 mm, úhlopříčka 8,93 mm), zatímco políčko kinofilmu má rozměry 36 × 24 mm (úhlopříčka 43,3 mm).

Kupříkladu 5Mpx čip 4/3 typu využívaný digitálními zrcadlovkami i bezzrcadlovkami Olympus a Panasonic má rozměry 18 × 13,5 mm (úhlopříčka 22,5 mm), kdežto třeba Canon EOS-1Ds Mark III má čip s rozlišením 21 Mpx a s rozměry 36 × 24 mm. Většina digitálních přístrojů má snímač menší než políčko kinofilmu. Pro přepočet ohniskové vzdálenosti objektivu na kinofilmový formát tudíž používáme přepočtový koeficient podle velikosti čipu. Podrobnosti najdete v sekci věnované obrazovým snímačům.




Otta Závěrka připomíná další důležitý aspekt: Řada současných moderních objektivů je vybavena optickým stabilizátorem obrazu. Zde nákres systému stabilizace u dlouhého zoomu Tamron 28–300 mm.

Optická stabilizace obrazu

Objektivy také můžeme dělit podle toho, zda mají, nebo nemají zabudovaný systém optické stabilizace obrazu. Ten oceníme, pokud fotografujeme z ruky, a to zejména „dlouhými skly“ a za horších světelných podmínek, zejména nechceme-li, nebo nemůžeme použít příliš vysokou hodnotu citlivosti. Systémům a druhům optické stabilizace obrazu se věnujeme v samostatném pojednání.



Na obrázku je systém Tamron VC – Vibration Correction, který umožňuje fotografovat z ruky s rychlostí závěrky delší o čtyři kroky, než bychom museli použít bez stabilizátoru.

Popisky označených částí:
1 = trojice magnetů a jejich speciální úchyty
2 = trojice nepatrných ocelových kuliček
3 = čočka VC – Vibration Correction — plovoucí optický člen fyzicky sloužící pro korekci chvění objektivu
4 = trojice vinutí pro nastavování detekčního senzoru
5 = gyrosenzor pro detekci svislých kmitů
6 = gyrosenzor pro detekci příčných kmitů

7 = mikroprocesor VC — řídící jednotka celého systému stabilizace obrazu
8 = destička elektronického obvodu




Systém optické stabilizace obrazu mají zabudovaný hlavně objektivy a zoomy s delší a dlouhou ohniskovou vzdáleností. Důvod je jednoduchý a vychází z fotografické praxe. Jednoduše řečeno, fotografovat z ruky, aniž bychom riskovali rozostření obrazu chvěním rukou, můžeme, pokud délka ohniskové vzdálenosti objektivu odpovídá jmenovateli ze zlomku, jímž je udaná rychlost závěrky. Příklad: je-li F (tedy ohnisko) rovno 200 mm, měla by být rychlost závěrky nejméně 1/200 s, lépe 1/250 s a vyšší. Stejně tak ale platí, že při použití 50mm základního objektivu se nemusíme bát nastavit čas expozice 1/50 s, respektive 1/60 s. A obdobně – u širokoúhlého objektivu s ohniskem kupříkladu 28 mm můžeme bez obav použít poměrně pomalou rychlost závěrky – 1/30 s. Ovšem má-li náš objektiv optický stabilizátor obrazu, je naše situace výrazně zajímavější. Na připojeném obrázku je systém Tamron VC – Vibration Correction, který umožňuje fotografovat z ruky s rychlostí závěrky delší o čtyři kroky, než bychom museli použít bez stabilizátoru.

Některé vady a specifika objektivů

Barevná odchylka (chromatická aberace) je optická vada způsobená rozdílným lomem světla různých vlnových délek a různou disperzí (různé indexy lomu, různé druhy optických materiálů). Pokud není vhodně napravena, projeví se nejčastěji fialovými a zelenými konturami kresby na přechodech mezi stíny a vysokými jasy, a to zejména mimo střed obrazu. Eliminuje se pomocí speciálních čoček nebo složených členů – skly s nízkým rozptylem, která současně upraví způsob průchodu paprsků a tedy i celkové barevné podání obrazu i jeho brilanci, pomáhají i asférickými členy, které odstraňují špatný tok vnějších paprsků a směřují je do ohniska. Podle míry redukce této vady pak jsou i objektivy značeny, např. apochromáty (APO) jsou korigovány pro tři barvy – vlnové délky, superapochromáty pro čtyři i více barev.

Kompenzací otvorové vady získáme ostrý obraz na optické ose. Otvorová vada dnes hrozí snad jen u nejlevnějších z levných modelů, navíc ji můžeme eliminovat velkým zacloněním. Na druhou stranu se otvorová vada úmyslně používá ke změkčení obrazu – pomůžeme si kupříkladu pomocí předsádky. Také tzv. koma je otvorová vada, ale týká se svazků šikmých paprsků. Někdy se můžeme setkat s neostrostí v krajních částech obrazu, zejména v rozích, v některých případech spolu s vinětací, tj. tmavnutím obrazu směrem do rohů. V naprosté většině případů ale jen při úplném odclonění a stačí použít clonové číslo jen o jeden krok vyšší a vinětace mizí a při dalším zaclonění by měl eliminovat i problém s neostrostí v okrajových pasážích obrazu.




Zkreslení obrazu je jednou ze základních optických vad. Její projev, je-li rušivý, nepřehlédneme. Kromě dvou základních, které ukazuje i připojený nákres, může být obraz deformován i jinak – celkové, nebo místním zklenutím – distorzí – pole. A) Obraz je zcela bez zkreslení. B) Poduškové (polštářkové) zkreslení (zvětšení roste k okrajům) – u dlouhých ohniskových vzdáleností. C) Soudečkové zkreslení (zvětšení klesá k okrajům) – u krátkých ohnisek.

Budeme-li používat výrazně vysoká clonová čísla, tedy minimální otvor clony, můžeme se setkat s difrakcí – ohybem až rozptylem paprsků světla, které ve výrazných případech snižuje ostrost obrazu. Pokud známe jen část pravdy, totiž že větším zacloněním – zmenšením otvoru clony získáme větší hloubku ostrosti a celkově ostřejší obraz, můžeme být projevy difrakce nepříjemně zaskočeni. Ostrost roste spolu s větším cloněním pouze do určitého bodu, pak už je další clonění kontraproduktivní.

Pokud vám velmi záleží na obrazové kvalitě a na tom, jak ze svého objektivu získat maximum, jak jej využít tak, aby jeho podíl na celkové reprodukční charakteristice, byl co možná nejlepší, doporučuji vám při zakoupení nového objektivu seznámit se s jeho technickými údaji, s informacemi o nejvhodnějších clonových číslech, o jejich vztahu k hloubce ostrosti a také s grafy MTF – Modulation Transfer Function.




Drobná ukázka datasheetu Carl Zeiss k objektivu Distagon T* 25 mm 1:2,8 ZF. Vybral jsem kupříkladu tabulku s rozsahem pole ostrosti při použití různých clonových čísel a u dvou různých předmětových vzdáleností a dva grafy MTF. Křivka Modulation Transfer Function objektivu je vlastně jakýsi ukazatel výkonnosti objektivu. Prozrazuje, jak věrně může daný objektiv reprodukovat kontrast předmětu/scény. A že žádný ideální objektiv, který by dokázal dokonale přenášet 100 % přicházejícího světla, neexistuje, to je fakt, o kterém není třeba diskutovat. Vždy se projeví nějaké ztráty, ty je možno měřit, a to v různých prostorových kmitočtech, a pak lze hovořit o „modulaci kontrastu“, přičemž modulace de facto znamená rozptyl. Na grafu bývá křivka MTF vynesena podle míry reprodukce [%] na svislé ose a vzdálenosti od středu snímku [mm] na vodorovné ose. Vyhodnocení se provádí podle dvou křivek: S – získané sagitálním měřením v radiálním směru a M – meridionální, nebo tangenciální ve směru soustředné kružnice. Obecně platí, že křivka pro nižší frekvence se blíží 100 %, má-li objektiv vysoký kontrast, a u vyšších frekvencí je vysoká, má-li objektiv vysokou rozlišovací schopnost. Ovšem pozor: Pro hodnocení používají různí výrobci různé kmitočty i metodiky, což je zřejmé i z připojených ukázkových grafů.

Reflexy, odrazy, parazitní světlo... S těmito jevy se setkáváme hlavně při fotografování v silném protisvětle, anebo při plně odcloněném objektivu. V přímém protisvětle nám totiž často nepomůže ani sluneční clona, ani fakt, že stěny tubusu objektivu i samotné okraje vsazených čoček jsou začerněné speciálními černými barvami, které zamezují odrazům paprsků. Důležité jsou kvalitní antireflexní vrstvy, které současně zvyšují brilanci obrazu. Někdy se na obraz promítne „clonová skvrna“, nebo části clony. Každopádně se snímky v protisvětle těší velké oblibě, umožňují zvýraznit výtvarné pojetí snímku, dodat mu jinou, zvláštní atmosféru, emoce – nálady. A dokonce i clonové skvrny lze využít tvůrčím způsobem.

Tak jaký objektiv je tedy ten dobrý?

A nejlépe jednou větou, že? (;-) Jenže tak lze vyjádřit jen fakt, že neexistuje žádný ideální nebo dokonalý objektiv. Vždy prostě projde jen část světla – část se odrazí a část je objektivem pohlcena. A to i v dnešní době, kdy technický pokrok slaví jeden úspěch za druhým. Pro ilustraci: Dokud nebyl povrch čoček ošetřen antireflexními vrstvami, na jednom rozhraní byla ztráta světla až 4 %! A uvážíme-li, že optická konstrukce třeba obsahuje 6 jednotlivých čoček (to je celkem 12 přechodů) plus dalších 6 stmelených optických prvků (to je 18 přechodů) a nyní násobíme čtyřmi, pak světelná ztráta činí... Antireflexní vrstvy snížily ztrátu ze 4 na 1 %. A u dnešních moderních objektivů už ztráta světla odrazem činí jen 0,2 %.

Navíc – jak jsme si ukázali, i když při posuzování objektivu je stěžejním hlediskem obrazová kvalita, další hlediska mají také svou důležitost. A tak bych měl vždy brát v úvahu, v kombinaci s jakým tělem budu objektiv používat, jak ho budu využívat – co s ním budu fotografovat, z jakého důvodu, pro jaké účely, jaké mám další záměry s pořízenými snímky.

Pro správnou volbu objektivu je dobré získat maximum informací včetně referencí, nejlépe ovšem ze seriózních testů a recenzí, které obsahují i testovací obrazce a ukázkové snímky. Postupně je najdete i zde, na portálu Oehling FotoRádce.

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ